60. léta – britské stáje útočí

60. léta ve formuli 1 začala tak, jak skočila léta padesátá. V roce 1960 obhájil titul mistra světa Jack Brabham s vozem Cooper-Climax. Předzvěstí nástupu britských garážových stájí byl rok 1958, kdy sice jezdecký titul ještě získal Mike Hawthorn na Ferrari, ale historicky prvním vítězem Poháru konstruktérů se stala značka Vanwall. Léta následující tento trend jen potvrdila.
Prvním britským mistrovským vozem se stal Cooper T53. Monopost s hmotností jen 440 kg mohl jet rychlostí téměř 300 km/h. Poháněl jej čtyřválcový motor Coventry-Climax o výkonu 240 k, umístěný za jezdcovými zády před zadní nápravou, otočený proti směru jízdy. Rok 1960 nepatřil svým průběhem k příliš vydařeným. Na obzoru byla nová pravidla, snižující zdvihový objem pohonných jednotek z 2,5 na 1,5 l. Navíc došlo k několika tragickým nehodám, které dokazovaly, jak nebezpečná formule 1 může být. Po sezóně 1958, kdy v GP Francie zahynul Luiggi Musso, při německé GP podlehl Peter Collins následkům těžkých popálenin a v Maroku zemřel Stuart Lewis-Evans, patří rok 1960 k nejtragičtějším. V GP Belgie na přírodním okruhu ve Spa zahynuli hned dva jezdci a další dva byli těžce zraněni. Chris Bristow nepřežil těžkou nehodu ve svém Cooperu. Druhá tragédie potkala Alana Staceyho na Lotusu, kterému v maximální rychlosti vletěl do obličeje pták. Integrované přilby chránící celou hlavu se objevily až o osm let později.